❈ O mně ❈

Ze čtenářky příběhů se stávám jejich vypravěčkou. Nezvyklá myšlenka, i když ne nová. Vlastně mi to radil už před lety můj kamarád a kolega. "Napiš o tom, máš téma, které je zajímavé, a dokážeš to. Umíš to!" řekl mi na jedné oslavě, když jsem mu pobrekávala nad svým zpackaným milostným životem a ztracenou sebedůvěrou. Tehdy jsem si řekla, že je nádherné, jak mi věří, ale že to je přece jen nad mé síly. O čem já bych mohla psát, aby to někdo chtěl číst? A uměla bych to vůbec? Radši jsem to tehdy pustila z hlavy.

A pak mi jeden kartář řekl znovu: "Musíte psát, budete psát, v tom je smysl vašeho směřování. A v tom budete úspěšná." Prý vyprávět třeba o tom, jak si nesebevědomá žena uváže na krk ještě nesebevědomějšího muže. Příběhy o mužích a ženách, o hledání své hodnoty. O tom, jak je to bolestivé, nesmírně těžké, ale možné. Vím to z vlastní zkušenosti. "Věřte své duši!" řekl mi. "Máte dar slova a máte co říct. Můžete pomoci svým příběhem, příkladem mnoha ženám."

Chtěla bych vyprávět tak, abych zaujala různé čtenáře. A začala jsem u svých kamarádek. Každá z nich je naprosto jiná, ale přesto máme moc společného. Vlastně to byly ony, kdo mi pomohl vydat se na mou dnešní cestu. Ony první mi řekly, že jsem úžasná bytost a že si zasloužím být milována. Bylo mi s nimi od začátku dobře. Obdivovala jsem je. Byly tak jiné než já. Krásnější, úspěšnější a milovanější. Koupala jsem se v jejich smyslu pro humor, trávit s nimi čas bylo jako osvěžující sprcha. A nádherné bylo, že mi neustále dodávaly sebevědomí. "Dneska ti to moc sluší. Tahle červená ti jde, vypadáš v ní fakt dobře. Máš hezky udělaný vlasy..." Byly jsme tak odlišné, ale přesto nás život svedl dohromady. Zjistily jsme, že čteme stejné knížky. Dělily jsme se o své čtenářské zážitky, společně o nich přemýšlely a hledaly analogie se svými životy. A ony také se zájmem naslouchaly mně a mým příběhům. Byl to balzám na moji ubitou duši, na pošlapané sebevědomí. Začátek cesty k "osvobození".

Knížky jsem milovala odjakživa. Byla jsem častou návštěvnicí dětské knihovny. Stránky s příběhy mě lákaly tak, že jsem plna nedočkavosti začala číst už cestou z knihovny, za chůze. Nedalo se to vydržet až domů. Jednou jsem se tak zabrala, že jsem zaregistrovala pouliční lampu, až když jsem do ní narazila. Kolikrát jsem dočítala knížku při baterce pod peřinou, když mi maminka nakázala zhasnout, protože už bylo moc pozdě. Četla jsem ve škole pod lavicí. Při sobotních úklidech jsem se zavírala na záchodě a předstírala velkou, ale opravdu velkou potřebu, jen abych unikla domácím pracím a mohla si v klidu dočíst pár stránek. Vlastně si uvědomuju, že jsem chtěla taky být knihovnicí, jít na knihovnickou školu. Ale pak mě život zavál jinam a na svůj tehdejší dětský sen jsem zapomněla. Vystudovala jsem gymnázium, pak na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK obor tělesná výchova - český jazyk a přes 30 let jsem učila a po specializačním studiu psychologie dělala výchovnou poradkyni. Jenže jak to tak bývá, tomu, co má být, neutečeme. Dneska skoro po padesáti letech opravdu jako knihovnice na částečný úvazek v knihovně pracuju. A jsem tam spokojená. Jako bych se vrátila domů.

Stále ráda čtu, vyprávím příběhy svým třem vnučkám a teď taky začínám psát a pomáhat naučit se psát i druhé. Proč to dělám? Jednak věřím, že jsem díky tomu našla sebe sama a získala ztracenou sebedůvěru, sebeúctu. A taky psaním naplňuju své poslání, jeden ze svých úkolů tady a teď. A možná tím pomůžu i těm, které miluji. Svým dvěma dospělým dcerám a malým vnučkám nebo svým studentům... A nejen jim. A kvůli tomu to určitě stojí za to!

Ale kde začít? Jak to uchopit? Začala jsem publicistickými články, ale v hlavě měla rozsáhlejší záměr. Na filozofující dílo nemám dostatek vzdělání, znalostí, musí to tedy být příběh, beletrie. A nejlépe vlastní příběh, do kterého vstupovaly jiné ženy, jiní lidé, aby mi poskytli poučení, zpětnou vazbu, učební látku. Žádná setkání nejsou náhodná, každý člověk, s kterým přicházíme do styku, se v našem životě objeví proto, že ho potřebujeme. To jsem ovšem zjistila až před pár lety, když se mi začala výrazně obměňovat knihovnička u postele. 

Právě o skutečné příběhy skutečných lidí bych se s vámi chtěla podělit. Příběhy zejména o ženách, které měly těžké životy, ale přesto nerezignovaly a dokázaly je změnit. Které se rozhodly být samy sebou, aby mohly být spokojené a šťastné. A o těchto cestách směřujících k osvobození se od rolí a vzorců, které si s sebou vlečeme a jež nás ničí, tyto příběhy budou. O cestách k lásce, ke štěstí, k sobě. Snad budou inspirací i pro vás. A chybět nebudou ani ty z mého života. Ty kratší najdete v Blogu.

A stejně tak mě Vesmír vedl ke kurzům tvůrčího psaní. Objevila jsem, jak mocným nástrojem sebepoznání a sebevyjádření může psaní být, a tak jsem se rozhodla zprostředkovat k němu cestu i ostatním. Je to úžasné dobrodružství vydat se na cestu do světa své duše, vnitřní fantazie, vzpomínek i zkoumání své přítomnosti, její rozmanitosti, krásy a bohatství. Pokud to láká i vás, zachytit slovy život, budu vám ráda průvodcem a partnerem.