❈ Poslouchám, zapisuji a vyprávím příběhy těch, kdo měli těžkou či neobvyklou životní cestu, ale zvládli ji.❈

Otcové a dcery

Skutečný příběh ženy, která celý život hledala otcovskou lásku, až zjistila, co jí vlastně chybí.

"Neboj, maminko, spolu všechno zvládneme. Budu ti pomáhat a nedopustím, abys byla sama," slibovala jsem ještě před svým narozením. Mamince bylo dvacet, když otěhotněla s vojákem od nich z vesnice. Byla ráda, ale vezme si ji? Já jsem cítila její nejistotu a strach. Jiří věděl, co je jeho povinnost. Tolik jsem se těšila na svět, že jsem se narodila skoro měsíc před termínem, maličká, dvě kila sedmdesát. Obě jsme s maminkou byly šťastné. Pak přišel na první návštěvu táta: "Hm, holka…" V jeho hlase znělo tak silné zklamání, že jsem se rozplakala. A rozhodla se, že tátovi toho kluka vynahradím. Hlavně aby mě měl rád. Ať jsem se ale snažila, jak chtěla, nebylo to k ničemu. Po čtyřech letech se narodil bráška, kterého táta chtěl.

Jenže manželství se stejně rozpadlo. Táta se odstěhoval a sedmileté holčičce nikdo nic nevysvětlil. Myslela jsem si, že je to moje vina. Kdybych nebyla holka, nemuselo se to stát. Zůstali jsme sami a já se snažila mamce dělat radost. Mezi dětmi jsem se chovala spíš jako kluk. Výborně běhala, skákala, uměla se prát, postarat se o sebe i o bráchu. Když mi bylo deset, přišel nový táta. Mamce dával neustále najevo lásku. A s dětmi to uměl. Obdivovala jsem ho, zase jsme byli rodina a já měla tátu, po kterém jsem toužila. Když mi bylo třináct, narodil se druhý bráška. Byla jsem šťastná.

Táta byl společenský, rád se napil. Někdy až příliš. Maminka pak plakala a hádali se, lítalo nádobí. S penězi to bylo špatné. Když bylo po výplatě, dobře se žilo, ke konci měsíce se ale muselo šetřit, a mě posílali pro půjčky ke svým kamarádům. Nejhorší ale bylo, když táta bral a nepřišel hned domů. Bylo jasné, že je v hospodě. "Dojdi pro něj, já nemůžu, naštval by se a naschvál nešel," prosila mě, "všechno by propil!" Tolik jsem se styděla! Ale všechno se to dalo vydržet, byli jsme přece rodina a měli se rádi. I když občas bývalo hodně bouřlivo. Jenže všude je něco, jak říkávala maminka.

Pak jsem se zamilovala. Myslela jsem si, že je to láska na celý život, mluvili jsme o společné budoucnosti. Ale všechno skončilo, když odešel do civilu a už se vůbec neozval. Obrovský smutek a zklamání rozptýlil nástup na gymnázium, noví kamarádi a kluk, který se kolem mně začal točit.

Jednou mamka odjela na školení. Táta šel do hospody. Udělala jsem večeři, uložila bratry a zalezla si do svého koutku v kuchyni. Už jsem spala, když přišel opilý domů a vyžadoval polívku. Uvařila jsem mu ji, táta odešel do ložnice a já znovu usnula. Najednou jsem cítila, jak ke mně vlezl a objal mě. Byl úplně nahý. Začal mě hladit po těle. Celá jsem ztuhla a dělala, že spím. Ale nezastavilo ho to. "Tati, ne, nedělej to. To nemůžeš!" Podařilo se mi vytrhnout se mu a utéct k bráškům. Zamkla jsem dveře a roztřesená si vlezla k malému do postele. Jak to mohl udělat? Vždyť je to táta! Zítra se vrátí mamka. Mám jí to říct? Ale co když pak tátu vyhodí a zase zůstaneme sami? A uvěří mi vůbec? Byla jsem zoufalá. Ve škole jsem se svěřila kamarádce a vymyslely jsme, že bych to mohla říct dorostovému lékaři a ten mi snad pomůže. "Správně bych to měl oznámit bezpečnosti. Bude se to vyšetřovat a táta možná půjde do vězení. To chceš?" Seděla jsem tam a brečela. Nesmím dovolit, aby kluci byli bez táty a mamka zase bez manžela. "Nebo to zůstane mezi námi," pokračoval doktor, "a nahlásíme to, jestli se to bude opakovat. Třeba to bylo jen v opilosti a už se to nestane." Souhlasila jsem. Doma nic neřekla. Jen jsem se mu vyhýbala. A v noci, když všichni spali, jsem plakala, otvírala okno, vystavovala se ledovému vzduchu a přála si nastydnout a zemřít. Bezpečí úplné rodiny bylo zase pryč. Cítila jsem se tak sama!

O to víc jsem se upnula na toho nového kluka. Byl úplně jiný, než oba tátové i má první láska. Spolehlivý, zodpovědný, co slíbil, to dodržel. A nepil. Nosil mi kytky a čekával na mě každý den před školou. Cítila jsem u něj bezpečí a jistotu. Možná i proto jsem přehlížela jeho trošku arogantní chování. Vždyť jsme se milovali. Oba jsme se dostali na vysokou školu do Prahy. Ve druhém ročníku jsem otěhotněla. "Tak se vezmeme," nezaváhal ani na okamžik. "Jsem těhotná a budeme se brát," postavila jsem rodiče před hotovou věc. Maminka se rozplakala. "Nebudeš to s ním mít lehké." Vůbec se jí nelíbilo, jak se ke mně choval. "To nevadí, vím, že se s ním budu mít dobře!" Začali jsme chystat svatbu a tehdy to poprvé zaskřípalo. Když jsem chtěla bílé dlouhé šaty, přesvědčovali mě s tchýní, že to chce něco praktického, co využiju i po svatbě, tak jsem se vdávala v kostýmku ušitém švagrovou. Při svatební hostině se mnou odmítl jíst polévku jednou lžící ze společného talíře, že se chce normálně najíst. A když se pak skoro celou dobu kromě povinného tance novomanželů věnoval všem ostatním jenom mně ne, rozbrečela jsem se. Ráno po svatební noci mě odvezl domů a odjel na kolej, protože se musel učit na zkoušku. Zalezla jsem do postele, bylo mi zle a odpoledne jsem začala krvácet. Doufala jsem, že když budu odpočívat, spraví se to. Ale potratila jsem. Přijel, až když udělal zkoušku, za tři dny.

Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že aspoň dodělám bez problémů školu. Dál jsme bydleli každý na své koleji a občas strávili společný víkend. Už mi ale bylo jasné, že pro něj nejsem nejdůležitější na světě. Musel se hodně učit, doma potřebovala pomoc jeho matka, která ovdověla. Chyběla mi něha, pozornost, uznání, a tak jsem občas skončila v posteli s někým, kdo mi to poskytoval. Pořád jsem si ale dávala pozor, abych neohrozila naše manželství. Doufala jsem, že až budeme žít opravdu spolu, bude to jiné. Ke konci posledního ročníku jsem byla opět těhotná. Dostudovali jsme, on musel na rok na vojnu a já bydlela u svých rodičů. Když se nám narodila dcera, poprvé ji viděl až za pár týdnů. Pak jsme se nastěhovali do bytu v domě jeho rodiny. Zpočátku jsme byli šťastní. Snažila jsem se být taková, jakou mě chtěl mít. Manželova zodpovědnost, touha po dokonalosti a po zabezpečení rodiny se stupňovaly. V bance trávil spoustu času, domů chodil unavený a podrážděný, chtěl mít hlavně klid. Byla jsem hodně sama. Malé byl rok, když jsem zjistila, že jsem zase těhotná. Nechala jsem se přemluvit, abych šla před interrupční komisi, protože si prý další dítě nemůžeme dovolit. Nakonec mě tam nechal jít samotnou, protože "musel být" v práci. Důvody, které jsme vymysleli, neobstály, a přerušení těhotenství bylo zamítnuto. Bála jsem se jeho reakce, ale pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně ráda. A jemu nezbylo, než se s tím smířit. Narodila se nám druhá holčička.

Pak povýšil, dostal místo a bydlení v Praze. I já tam sehnala práci. Dařilo se nám, vydělával hodně peněz, mohli jsme si dovolit krásné dovolené. Ovšem stále kontroloval rodinné výdaje, držel mě i děti zkrátka. Byl přísný a náročný na sebe i na ostatní. Jak rostlo jeho postavení, rostlo i jeho přesvědčení o tom, že ví, co je správné. Byl netrpělivý, hned vybuchl a vztekle, sprostě na nás křičel, když nebylo něco podle jeho představ. Když divočejší mladší dcera občas zlobila, dostala tvrdý výprask. "Mluví se jen o tom, co je potřeba řešit. Když nic neříkám, je to v pořádku," vysvětloval, když jsem si posteskla, že nás nepochválí a nepovídá si s námi. Z domova byl zvyklý pomoct s úklidem nebo nákupem a občas mi o víkendu přinesl snídani do postele. Věděla jsem, že nás má rád, ale svým způsobem. Potřeboval nás zabezpečit finančně. To je přece úloha muže a za to musím být vděčná. A já na to přistoupila. Všude je přece něco. Naučily jsme se s dcerami chovat tak, abychom ho neprovokovaly a doma byl klid. O některých věcech prostě vědět nemusel a ani nechtěl.

Pak začal mít problémy s alkoholem. Nemlátil nás, ale řvaní, urážení a ponižování bylo stejně hrozné. Když jsem znovu otěhotněla, už jsem se interrupci ani nevzpouzela. Nechápala jsem, proč se ke mně tak chová. Přátelé i kolegové v práci si mě vážili, měli mě rádi. Domácnost byla v pořádku, dcery zvládly střední školu, starší už chodila na vysokou. Ale to byla přece samozřejmost. Jako bych pro něj neměla jinou cenu než hospodyně, matka, uspokojovatelka jeho sexuálních potřeb a občasný doprovod na povinné společenské akce. Často jsem byla nešťastná, občas se vzbouřila a udělala něco natruc. Pak umřela jeho maminka a nějaký čas byl nezaměstnaný. Jeho pití se stupňovalo, až se sám přihlásil do protialkoholní léčebny. Chodila jsem do poradny pro rodinné příslušníky závislých a pak s ním i strávila týden v léčebně. Myslela jsem, že společné terapie a jeho podpora v léčení náš vztah zlepší. Stále víc se však ukazovalo, jak rozdílně jsme nastaveni. Po půlročním léčení se z něj stal abstinent, ale uzavíral se čím dál víc do sebe.

Dcery si našly partnery a odstěhovaly se. Doufala jsem, že zase k sobě najdeme cestu. Koupili jsme si nový byt, každý měl své auto a dvakrát do roka jeli na luxusní dovolenou. Proč jsem tedy byla smutná, nespokojená? Začala jsem cvičit jógu a dozvídala se z literatury a na seminářích o lidské duši, karmě, fungování a smyslu života. Povzbuzovaná přáteli jsem chodila na terapie a objevovala sama sebe, svou hodnotu. Zpívala jsem ve sboru, chodila do divadla, na koncerty, ale vždycky s kamarádkami, protože manžela to nebavilo. Nějaký čas byl opět bez práce. Ležel na gauči, četl noviny a sledoval televizi. Pak si pořídil kolo a to mu k životu stačilo. Zprvu jsem se snažila jezdit s ním, ale neshodli jsme se. Nakonec jsem s ním jezdit odmítala. Už jsem se nechtěla přetvařovat jen proto, aby byl klid. Nechtěla jsem lhát jemu ani sobě. Necítila jsem z něj lásku a respekt. A když se chtěl milovat, měla jsem pocit, jako bych se prodávala. Bez lásky už to nešlo. Nespokojeně sledoval mou změnu, přesvědčený, že nedělám dobře, ale já se už stavěla na vlastní nohy. Pochopila jsem, jak moc jsem závislá na tom, aby mě lidé měli rádi, aby mě neodmítli a neopustili, tak jako zatím všichni důležití muži v mém dosavadním životě. A díky intenzivní práci na sobě (sebevzdělávání, regresím, terapiím a meditacím) mi začalo být jasné, proč to tak mám. Vzpomněla jsem si na sliby, které jsem dala rodičům při vstupu na tento svět a které jsem podvědomě plnila. Pochopila jsem, jak moc mi chyběl táta, jeho láska a pocit opory a bezpečí. Objevila své zraněné vnitřní dítě trpící nepřijetím a bojící se samoty. Uvědomila jsem si, že v manželovi jsem podvědomě hledala otce a on tuto roli také nevědomky plnil. Zabezpečil mě, vychovával, miloval i trestal. Ale já chtěla citlivého manžela a milence, respektujícího partnera. Naše životy se postupně rozcházely, on nebyl schopný sdílet ten můj a na tom svém nechtěl nic měnit. Nakonec si našel mladší ženu, která mu poskytla, co potřeboval. Rozešli jsme se slušně, finančně se vyrovnali.

Trvalo přes dva roky, než jsem se naučila být sama. Po rozvodu jsem se zhroutila, skončila na neschopence s antidepresivy. Smyslem mého dosavadního života bylo starat se o ostatní, pomáhat jim, toužila jsem po lásce. Byla jsem přesvědčená, že si ji musím zasloužit. Že nejsem dost dobrá. Až teď jsem se učila, že důležitá jsem i já. Že být ženou je skvělé a že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Odjela jsem do lázní a najednou si dokázala užívat samoty, začala jsem psát a cítila v srdci lásku. Přišla jsem na to, co je důležité. Vím, že všichni ti mí mužové, milující, ale i ubližující a opouštějící, mě posouvali k tomu, abych byla schopna být sama sebou. Abych si sebe vážila. Poděkovala jsem za to a odpustila. Jim i sobě. I když život pořád ještě není vždycky jednoduchý, těším se z každé hezké chvilky. Už se nebojím samoty ani budoucnosti. Jsem vděčná za nalezení vnitřního klidu. Už vím, že nejdůležitější v životě je láska a že jí všichni máme ve svém srdci nekonečně moc.

                                                                                                                                                                                12.4.2016 

Ještě chvíli strpení, další příběhy putují ze šuplíku...