Světlo ve tmě (Reportáž o terapii tmou)

Dennodenně jsme v dnešním světě zahlcováni obrovským množstvím podnětů - zvuky, barvy, vůně a pachy, vše neustále v pohybu, záplava informací. Není divu, že čím dál víc toužíme po klidu a tichu. Po tom, abychom si mohli uvědomovat sami sebe. Možná proto se čím dál víc lidí uchyluje k tzv. terapii tmou. Nabízí možnost strávit 3, 5, 7 a více dní o samotě, ve tmě, jen se svými myšlenkami, možnost udělat si v sobě pořádek. Také já jsem dozrála do životní fáze, kdy jsem cítila, že mám-li definitivně uzavřít minulost a nastartovat nový život, potřebuji úplnou samotu a klid. Rozhodla jsem se jít na týden do tmy. A protože to byl pro mě silný a prospěšný zážitek, chci se s vámi o něj podělit. Třeba by mohl pomoci i vám.

Na internetu jsem si z velké nabídky snadno vybrala. Rozhodující pro mě byla blízkost Praze, cena a lidé, kteří člověka ve tmě provázejí. Maruška a Vašek pro pobyty ve tmě upravili část rodinného domu ve vesnici Kolaje, asi 40 km od Prahy.

Den první, pátek BEZPEČÍ FIALOVÉ TMY

Na místo přijíždím odpoledne podle domluvy v 15 hodin s trochou obav. Sedáme si v malé čajovně uvnitř jejich domu a dozvídám se, co mě čeká. Místnosti plně zatemněné a odhlučněné nabízejí vše potřebné. Postel, kobereček na cvičení, meditační polštářek, stojan se třemi policemi na oblečení, na jídlo a pití, které mi budou jednou denně přinášet. A taky umyvadlo, záchod a sprcha částečně oddělené příčkou od zbytku pokoje. Je tu i stojací lampa. "Můžeš si v případě nouze rozsvítit a taky kdykoli pobyt ukončit a odejít, protože dveře se nezamykají. A není to ostuda, neznamená to selhání." Uklidnilo mě to. Stejně jako to, že budu-li chtít, proberou se mnou moji průvodci to, co se v průběhu uplynulého dne odehrálo. Maruška a Vašek jsou mladí, moc fajn. Nabízejí mi nějaké jednoduché hudební nástroje. Neumím na nic hrát, ale vybírám si drnkací kalimbu, vydává příjemné tóny. Taky se ptám, jestli si ve tmě můžu dělat zápisky. Ukazují mi, jak na to, abych nepsala jedno přes druhé a dalo se to později přečíst. A pak už mě vedou do pokoje a nechávají mě tam, abych se zorientovala a zhasla, až budu připravená začít. Slibují, že mi později přinesou teplé jídlo a čaj. Vybaluji si věci, snažím se do paměti vštípit, co kde je, a ve čtyři zhasínám.

Fakt se těším, i když jsem rozhodnutí jít do tmy oddalovala. Pořád zavírám oči, asi abych opravdu nic neviděla. Ostatně je zbytečné mít je otevřené, stejně nic nevidím. Tma ale není černá temnota, je fialová, příjemná, bezpečná. Mám sedět, nebo ležet? Nechci hned usnout, přece to tu neprospím. Klepání na dveře, nese se mi jídlo. Maruška staví na spodní polici jídlonosič, ovoce a ve dvoulitrové termosce čaj. Z vodovodu teče jejich vlastní studniční voda, kdyby mi čaj došel. "Je všechno v pořádku, nepotřebuješ něco?" ptá se Maruška. "Ani ne, děkuji." "Tak ahoj zítra." Odcházejí. Sedám si na postel a beru do ruky kalimbu. Drnkám si jen tak, abych zabila čas, ale dostává mě to. Tóny ve mně vyvolávají slova, píšou v mé hlavě báseň. Zapisuji si ji. 

Prsty se zlehýnka dotýkají klapek a rozezvučují struny v mém srdci.

Krůpěje tónů jako balzám hojí a vyhlazují staré rány.

Probouzejí lásku a krásné vzpomínky.

Jsem zase malá holčička s kopretinovou čelenkou ve vlasech.

Bosé nožky tančí po hlavičkách lučních květů, jako by se jich ani nedotýkaly.

Tančím zlehýnka, pohyb zvedá vůni, lehounký větřík rozezvučí stébla a rozvíří sukýnku.

Teplé sluneční paprsky rozsvítí i moje zmořené srdce.

Tanči, děvčátko, tanči.

Andělská křídla rozehrají orchestr vzpomínek.

Vzpomínek na dětství, touhy dětského srdce a maminčinu náruč.

Zlehýnka tančím, abych nepřetrhala křehká vlákna radosti.

Úsměv zvedá koutky úst a jako na provázkách otevírá i naše srdce.

Hudba čarodějka pohání prsty po klapkách.

Andělé zpívají a hrají se mnou. Hladivou a něžnou píseň lásky. 

Přece jen se snažím ve tmě něco rozeznat. Na stěně proti dveřím se nahoře uprostřed u stropu objevuje jakési rozptýlené světlo, jako by prosvítalo zvenčí. Umožňuje mi se v prostoru zorientovat, vím podle něj, kde zrovna jsem. Paráda, asi nedokonale zazdili okýnko. To jsem ráda. Dostávám hlad. Co mám dobrého k jídlu? Nádhera! Pečené žampiony, výborně ochucené, vařený brambor a čerstvý zeleninový salát. Zajímavá zkušenost, jíst v úplné tmě, nejjednodušší je to nakonec jen lžící. Strava bude celý týden vegetariánská a bylinkové čaje, ale to mi nevadí. Odpočívám, jen si tak přemýšlím. Po čase světlo u stropu pomalu mizí, utichly i zvuky projíždějících aut zvenku. Asi bude noc. Hygiena, noční košile. Jak se trefit pastou na zubní kartáček? Nakonec ji dávám radši rovnou do pusy a jde to. Zívám, ukládám se ke spánku. Je přerušovaný, docela často musím na záchod, ale poměrně brzy vždy znovu usínám. Byla jsem opravdu hodně unavená, když jsem přijela, doháním spánkový deficit. Mám příjemné sny.

Sobota - 2. den LÁSKA A PŘIJETÍ

Probouzejí mě tlumené zvuky aut. Ale světlo u stropu se neobjevilo. Jakto, vždyť už je přece venku nejspíš den? Snídám a zalézám znovu do postele. Vsedě medituji do čaker, přesouvám se v duchu do své meditační zahrady a zvu tam své vnitřní moudré já. A pak je mi to s tím světlem v místnosti jasné. Byl to dárek mých andělů, abych se tu první den líp zaklimatizovala a sžila se snáz s prostorem. Děkuji! Dělám meditaci srdce pro svou maminku, která je v nemocnici. Vidím ji na nemocniční posteli, halím ji do závoje své lásky a posílám uzdravení. Znovu usínám. Maruška a Vašek mi přinášejí čerstvé jídlo, bude asi kolem poledne. Chvilku si povídáme, potvrzují mi, že na tom místě, kde jsem viděla světlo, žádné okno ani nic podobného nebylo.

Odcházejí a mně je fajn. Znovu si lehám, usínám. Po probuzení cvičím jógu, trochu posiluju, protahuju se, oplachuju a dávám si jídlo, těstoviny s rajčatovo-zeleninovou omáčkou. Je to dobré. Píšu si poznámky a nechávám čas plynout. Dýchám do srdce a napadá mě písnička Lásko, bože, lásko, kde ťa ludia berú..., zpívám si nahlas a naskakují mi nová slova, jako by odpověď: "Lásko, bože, lásko, mám tě v srdci svém, stále jsi tu se mnou v tom dobrém i zlém". Opakuju si je několikrát dokola a je mi krásně. Hladím svoje tělo, vnímám je s láskou a najednou se rozbrečím. Co se to děje? V břiše cítím sevření, strach. Z čeho? Vdechuji strach do srdce a rozpouštím ho tam. Co jsem si to udělala? Pořád usedavě pláču. Uvědomuji si, že jsem si svoje faldy vypěstovala záměrně, jako brnění, ochranu před ublížením muži, z nedostatku lásky a sebelásky. Stále je hladím a vím ale, že už je nepotřebuji, jsem uvnitř dost silná. Chci být zase štíhlá. Odpusťte mi, děkuji jim. Uklidňuji se, slzy mizí. Končí druhý den.

3. den - neděle VNITŘNÍ MOUDROST TĚLA

Čas se hrozně vleče. Mám odcvičeny tibeťany i jógu. Meditovala jsem, zpívala si nahlas, ale Vašek s Maruškou nepřicházejí. Podle mých odhadů už by měl být večer. Že by třetí den nechodili? Došel mi čaj, jídlo až na jedno jablko snědeno. Propadám na chvíli panice. Nemám hlad, je to jen kvůli odhadu času. Proč je to tak důležité? Hlady neumřu, pitná voda tu je. Pobolívá mě hlava, ale když se uvolním, přestane. Kolik je hodin? Nevím, musím na to pořád myslet. Ale co, vždyť je to vlastně jedno. Budu se řídit svými vnitřními potřebami a hodinami. Zkusím usnout, aby mi to rychleji uteklo a bylo už pondělí. Najednou klepání na dveře a moji průvodci vstupují. Je prý pořád ještě neděle, kolem druhé odpoledne. Mluvíme o tom, co jsem prožívala, a říkají, že zítra přijede do tmy další člověk, slečna, na tři dny. Zase zůstávám sama. Měla bych víc naslouchat svému tělu a vnímat, co mi říká, co se v něm děje. Myslela jsem, že už je večer, když se mi chtělo na velkou, ale bylo to ráno, jako vždy. Tělo funguje dokonale, ve svém rytmu, měla bych mu důvěřovat. Jím, znovu trochu cvičím, nahlas si zpívám, medituji. Napadají mě další slova mé oblíbené písničky: "Láska je od Boha, pro každého z nás, stačí srdcem vnímat, láska přijde zas."

4. den - pondělí         NÁVRAT KE KOŘENŮM

Probouzím se s tou písničkou v hlavě, mám pocit, že jsem si prozpívala v duchu celou noc, ale jsem odpočatá. Medituji vsedě v posteli. Kdo jsem? Vypravěčka příběhů... Třeba příběh nových slov téhle písně. Vždycky jsem ji měla ráda, často si ji zpívala, zvlášť když mi bylo smutno. Po rozchodu s manželem jsem si myslela, že jsem o lásku navždy přišla. Písnička tím byla ještě pravdivější. Kam se láska ztratila, nám se ztratila? Přece jsme se tolik milovali! Zmizel vzájemný respekt, úcta, a tím i láska. Ale teď, když se stavím po rozvodu znovu na vlastní nohy, začínám být sama sebou a vážit si sama sebe, přišla mi odpověď v nových slokách. Protože už vím, že ať jsme, jací jsme, děláme cokoli, nic nám nemůže vzít lásku, kterou máme v srdci. A že opravdu stačí otevřít srdce a vnímat jím. A vynořují se mi další příběhy mého života, o které bych se mohla a chtěla podělit. Například příběh o psici z Bhútánu, o tom, že nikdy nejsme na nic sami a že máme vždycky za co být vděčni. Jen je dobré si to připomínat.

Myslím, že je k polednímu. Chce se mi spát, prosím tmu o odpověď na otázku, proč zatínám pořád zuby, když se nekontroluji. Mám je vepředu docela obroušené. Usnula jsem a zdály se mi ošklivé sny. Vypadané zuby, všude strašný nepořádek, mamčiny problémy se srdcem, moje bezmocnost, budím se strachem. Co je s ní? Bojím se o ni, i když cítím, že je v pořádku. Zase rozpouštím obavy v meditaci srdce. Ještě že jsem se ji na jednom semináři naučila! Pondělí se strašně vleče, začínám se nudit, nevím, co mám dělat. Už aby přišli Vašík s Maruškou, snad mi pomůžou se v tom vyznat. Zkouším se znovu zklidnit v meditaci, možná se bojím něčeho, co nemám pod kontrolou, co nemůžu řídit. Uvědomuji si, že se bojím o mamku. Pláču, nechci ji ztratit. Dala mi život, máme se rády, ale je jasné, že jednou zemře a já to neovlivním. Musím důvěřovat tomu, že vše je, jak má být. "Nech to plynout, nech to být. Držíš to zuby nehty! Pusť to! Nejde jen o mamku, začalo to přece už dřív. Ať je to, co chce, nech to být. Na ničem nelpi. Dcery a jejich životy, jejich děti, mamka a táta, jejich zdraví... důvěřuj! A nech to plynout, vše je, jak má být," slyším. I když mám strach a bolí to, věřím. Děkuji vám, moje zuby, za upozornění, že něco příliš chci. Svým zatnutím mi připomínáte, abych to nechala být, že je vše v pořádku. Mám hlad, ale udělala jsem pořádný kus práce na sebepoznání. Je mi zima, přikrývám se, lehám si a usínám. Tentokrát se mi zdá příjemný sen. Rozštěkal se pes, že by už přijela ta nová slečna? Když přicházejí V+M, je teprve po poledni. Dělím se s nimi o své sny, zatnuté zuby, úvahy a Maruška posouvá jejich význam ještě dál, zasazuje to do souvislostí, které mě nenapadly, ale jsou logické. Dřívější neschopnost postavit se sama za sebe, prosadit svou vůli. Nutnost zpřetrhat vzorce převzaté od mamky - poslušnost, povinnost obětovat se pro druhé. Mám být sama sebou, svobodná. Pak mluvíme o strachu o mamku, o smrti, o tom, že nejsem zodpovědná za mamčin život. Odcházejí a já si dávám jídlo. Krásně voní a chutná.

Pak odpočívám, asi jsem i usnula. O pozornost se zase hlásí tělo, sem tam svědí, pobolívá, drbu ho, hladím, mažu bolavá místa dračí mastí, kterou jsem objevila v hygienické taštičce. Voní to, pomáhá. Mám potřebu se protáhnout, zpívám si, pak bubnuju na kalimbu a tančím. Je mi teplo, chci si vzít triko s krátkým rukávem, svlékám se. Je to bezva pocit. Ve tmě můžu cokoliv, být sama sebou, zůstávám zcela nahá. Tma je bezpečná, s nikým se nemusím srovnávat, nemůžu se pozorovat, jen tančím. V duchu si zpívám nějakou melodii a cítím se volná, krásná. Moc bych se chtěla zúčastnit nějakého rituálu v ženském kruhu. Prostě si jen dovolit tančit beze studu svobodně v ženské energii. Tančím do zpocení, jsem šťastná, jako bych se vrátila ke svým prakořenům. Nádherný zážitek. Pak sprcha, čaj, chléb. Dokonalé, děkuji! Tma je tak nádherná! Končí pondělí, jsem zhruba v půlce pobytu. Co mi asi další dny přinesou? Jsem zvědavá. Je pravda, že se čas neskutečně vleče, ale to, co objevuji a co dostávám, za to stojí!

5. den - úterý NÁDHERNÝ DAR

Mám pocit, že jsem vůbec nespala. Kolem spousta nových zvuků, nevím, jestli je už ráno, ale spát se tělu nechce. A já bych ráda prospala víc času, aby mi to rychleji uteklo. Těším se na pátek. Už přemýšlím, co mě doma čeká. Pozitivní je, že už nezatínám zuby. Melu s sebou, neusínám. Najednou je postel nepohodlná, nemůžu ležet na břiše, bolí mě záda. Do dneška mi to nevadilo, ale teď je to nesnesitelné. Že by se moje mysl začínala cítit uťáplá a dává o sobě vědět? Jenom se usmívám. Však mám tady na spaní času spoustu. Nic nemusím, ani spát... Dělám jen to, co chci. Cvičím tibeťany, 10 dřepů bez pomoci, nedávno jsem se ještě ani nemohla bez opory z dřepu zvednout. Snídám, odpočívám.

Dělám meditaci srdce, aktivuji světlo lásky a posílám ho mamce. Vidím ji už doma v její posteli. (Po návratu mi dcera řekla, že ji skutečně ten den z nemocnice pustili domů.) Halím ji do zlatého světla, je v něm jako v kokonu a najednou se mi s tím světlem vzdaluje, odplouvá, až mizí. Nejdřív znejistím, co to je, že by umírala? Ale pak cítím, že se definitivně s láskou zpřetrhalo, co nás ještě nezdravě poutalo. Přesto cítím v břiše tíhu. Hladím ho a říkám si: Všechno je v pořádku. Vdechuji do srdce obavy a vydechuji lásku. Po chvíli se zklidňuji. Vše je v pořádku. Dáváme si svobodu. Jsem za to vděčná. Medituji do čaker, vnímám jejich barvy, nádherně se rozvinuly. Zvláštní zážitek mám u třetího oka, jako by se otevřelo okno do hvězdné oblohy. Trochu se bojím, láká mě to se tam pustit, ale co když se nevrátím? Co tam je? Raději pokračuju k poslední korunové čakře. Nádherná fialová mě pojí se zdrojem. Táhne mě to zpět ke třetímu oku. Už se nebráním, pořád jsem ve spojení se srdcem. Otvírá se nade mnou obzor plný hvězd, jsem v probleskující tmě, cítím absolutní klid, ticho, mír. Jsem součástí toho všeho, vše je mnou. Pak se objevuje zlaté světýlko, taková kapka a snáší se pomaličku ke mně dolů. Sleduji ho, prostupuje tělem, míří dolů do mé pánve a tam se usadí, celou ji prostupuje. Cítím vibrace, nevím, co to znamená, ale je to krásné. Zdraví? Schopnost opět se milovat? Vesmírný orgasmus. Znovu se dívám vzhůru. Po chvíli klidu se prostor vyplnil snášejícím se rojem zlatých čárek, meteoritů, jako by padal zlatý déšť. Nesmírně pomalu klesají. Nechám je, až mě celou zahalí. Cítím božskou energii, Světlo. Uzdrav mě, prosím, ozdrav mé tělo i duši. Je mi nádherně, lehce. Děkuji ti, tmo. Ještě setrvávám v klidu a nechávám vše doznít. Nádherný zážitek, DAR.

Zvedám se, zacvičila jsem si, prošla se, zpívám si. Dojídám všechno jídlo a konečně jsem pořádně usnula. Budím se spokojená, odpočatá. Nevím, jaká je denní doba, řekla bych, že odpoledne, ale kdo ví. Zajímavé je, že mě ani nenapadne si rozsvítit a podívat se na hodinky. Uvědomila jsem si, jak je důležitý určitý a pevně daný systém v uspořádání a ukládání věcí. Když člověk nevidí, kde co je, byl by ztracený. Doma jsem to vůbec neřešila, prostě jsem odložila věci, kam se mi zachtělo, a pak hledala. Kolikrát jsem tady byla vděčná za malý prostor, kde se snadno orientuji a vím, kde co mám. Vpravo v rohu jsou polstrované, odhlučněné dveře na chodbu. Nezamčené, kdykoli můžu odejít. Možná právě ta svoboda rozhodnutí si rozsvítit nebo odejít mi dává sílu zůstat ve tmě, protože to chci já. Když mám potřebu pohybu, chodím"na procházku". Ode dveří k protější stěně je to 10 drobných kroků.

Zase mi to úterý připadá nekonečné. Je zvláštní, jak je čas relativní. Abych ho vyplnila, vzpomínám na dětství, důležité okamžiky svého života. Myslím na vnučky, co všechno jim chci ukázat a naučit je. Když přicházejí M+V, říkám jim, že vlastně už jsem dosáhla toho, proč jsem šla do tmy, a že mě napadlo, že bych v podstatě mohla jít už domů. Ale pak jsem si uvědomila, že mi udělá dobře, když se můžu starat jen o sebe, o své tělo, cvičit a meditovat. Maruška mě ale navedla na to, že když jsem vyřešila minulost, je čas začít pracovat na současnosti a že můžu začít tvořit svůj nový život v lásce. Představovat si, jak chci žít, jakého chci nového partnera, práci, zdraví. Tím prý vytvářím energii, která ty představy začne realizovat. Můžu prý pozvat na pomoc své anděly, průvodce. A tma je prý taky úžasný pomocník. Úplně ji vidím jako laskavou bytost a své andělské průvodce tu mám taky, tak do toho. A skromnost stranou. Myslela jsem, že už tu nemám co dělat, ale ono jo! Vzpomněla jsem si na meditace s Petrem Velechovským, vždyť to už přece znám! Jenom jsem to zasunula do nevědomí. Tak s důvěrou do toho.

6. den - středa TVOŘÍM SVŮJ NOVÝ ŽIVOT

Už jen dva celé dny, v pátek mě ráno probudí, budu-li spát, a postupně se budu vracet do světla. Doufám, že budu schopna pokračovat v tom, co mě tma naučila. Hodně spát, cvičit, tančit, meditovat a s důvěrou tvořit svůj život. V lásce a s láskou. Těším se na to. Vím, že na to nejsem sama, že mi Vesmír pomůže nezajet do starých kolejí. Už vím, jak lépe využít času, jak a k čemu "využít" život. Takové to bude i s partnerem mé duše. V lásce a s láskou. A v přírodě. Dneska jsem se krásně vyspala, myslím, že jsem prospala většinu noci. Ráno tibeťani, sprcha, pomeranč. Jdu na meditaci. Tvořit svůj život. Přicházejí mi náměty na další tvorbu, projekty, které bych mohla realizovat. Pak usínám a zdají se mi hrozné sny. Ale když o nich mluvím potom s M+V, říkají, že jejich vyznění je spíš pozitivní, mohla bych prý přijít k nějakým penězům, ale mám prý být pořád ve spojení se zemí, s realitou, kořeny a životem. Tak snad je to tak, zase můžu být klidnější. Jsem fakt šťastná, jsem tu šestý den a ujasnila jsem si tolik věcí, uzavřela staré a tvořím nový život. Znovu děkuji tmě, Marušce s Vaškem, Bohu a taky sobě, jsem fakt dobrá! Večeřím výborné brambory se špenátem a odpočívám.

Beru do ruky tři kamínky, které jsem si vzala s sebou. První. Kámen z Nepálu od mé bývalé studentky, na jedné straně má namalované Buddhovy oči, na druhé je modlitba. Připomíná mi cestu do Bhútánu a Nepálu. První z mých zrealizovaných snů. Nádheru mocné čisté a člověkem nezničené přírody a lidi, kteří žijí jednoduše, skromně, ale ve spojení s Bohem, spokojeně, pokorně. Vrací mě tam.

Druhý kámen je ametyst, fialový kámen mého znamení. Kámen duchovna. Připomíná mi, kdo jsem teď, a vrací mě k cestě, která mi otevřela duchovní svět. Knížky, vyvolávání duchů a objev nesmrtelnosti duše. A seznámení s kamarádkou, která mi otevřela hloubku duchovního světa, jeho krásu a tajemno. Fialová je pro mě barvou duchovna, když v meditaci zavřu oči, fialová barva je znamením spojení s mým moudrým já, s mou duší. Možná i proto má pro mě tma tuto barvu.

Třetí kámen je křišťálový oblázek, pro mě symbol čistoty a tvoření. Vždycky mě přitahoval. I kyvadlo mám křišťálové. Připomíná mi průzračnost bytí, svobodu tvořit. Můj dar a poslání.

A tyhle tři kamínky mi taky připomínají tři mé dlouholeté kamarádky, mé obrovské inspirující učitelky. Je mi krásně, zpívám si, drnkám na kalimbu a tančím. Píšu další báseň a pak znovu medituji a tvořím si v představách šťastný a zdravý život a nového partnera své duše. Mám jasno, jaký má být. Dostávám zase hlad a jdu si pro jídlo. Po chvíli odkládám lžíci a jím rukama. Vychutnávám jídlo nejen chuťově, ale i hmatem a čichem. Rajčata, okurky, salát a trocha oleje. První den mi chyběla sůl i víc koření, ale dnes si užívám přirozenou chuť v její jednoduchosti. Voním ke chlebu se zeleninovou pomazánkou, vnímám měkkost střídky i křupavost kůrky. Rajčata a okurky mají svou specifickou vůni, asi vyrostly tady v Polabí.

Pomalu končí středa, podle zvuků zvenku zkusím rozpoznat, jestli už je noc nebo ještě večer. Zase to byl den opravdu bohatý na nová poznání. Zítra můj poslední den. Noc se moje tělo nebo mysl rozhodly probdít. Nemohla jsem usnout, i když jsem zívala. Přezpívala jsem si všechny ukolébavky, které znám, a přidala další písničky. Nic. Šla jsem se projít - 1000 kroků ode dveří ke stěně - včera jsem po nich usnula. Teď ne. Marně jsem prosila anděly o spánek, převalovala jsem se, potila, až mě to naštvalo. Nechceš spát? Nemusíš. Vstala jsem, oblékla se, najedla a teď sedím a sepisuju to. Konečně na chvíli usínám. Zase se mi zdá špatný sen, ale ty další už jsou lepší.

7. den - čtvrtek BYTÍ V PŘÍTOMNÉM OKAMŽIKU

Mám odcvičeno, skoro vše snědeno. Je mi zima, musela jsem si obléct mikinu. Zvláštní. Meditace v poklidu, světlo mě prostupovalo, propojovala jsem jím čakry a upevňovala jsem program svého života. Mám před sebou poslední den ve tmě. Zvládla jsem to, jsem na sebe pyšná, i když na začátku jsem o tom nepochybovala. Lepším se i ve cvičení, svaly sílí, klouby jsou pružnější. I dneska jsem udělala několik pokroků. Při zpívání óm jsem si hrála s tóny a najednou se ozvaly alikvóty. Neuměle, ale zněly tam. Skvělé. A pak při józe jsem nahmatala meditační polštářek a přišla jsem na to, jak na něm pohodlně a stabilně sedět tak, aby mě nic nebolelo. Paráda, to se mi za celou dobu, co jógu cvičím, nepovedlo. Při meditaci si dělám rituál odstřižení nezdravých vazeb k bývalému manželovi a s dcerami. Když jsem ho dokončila, musela jsem na velkou. I moje tělo se zbavilo všeho nepotřebného, vyčistilo se. Jak symbolické!

Uvědomila jsem si také, jak je pobyt ve tmě dokonalou příležitostí praktikovat bytí v přítomném okamžiku. Cokoli člověk dělá, musí dělat s plnou pozorností a uvědoměním, jak o tom píše můj oblíbený Eckhart Tolle. Tady to ani jinak nejde. V běžném denním životě je to těžší. Jak často člověk dělá několik věcí najednou. Já jsem v tom byla mistr: hrála jsem na PC hru, po očku sledovala TV a u toho třeba ještě jedla. Hanba! Minimálně to jídlo si zaslouží moji plnou pozornost. To určitě změním! Ostatně bude toho hodně, co ve svém životě změním. A těším se na to.

Poprosila jsem M+V o šálek třezalkového čaje na uklidnění, abych dnes líp usnula, nerada bych zažila to, co včera. Lehám si a prosím tmu, aby mi ještě dala to, co potřebuju a nebylo řečeno. Myšlenkou nebo ve snu. Zase sebou házím a nemůžu usnout. Zívám, ale tělo sebou mele, cuká. Proč? Zkouším se uklidnit v alfě. A pak dostávám poslední dar v podobě nádherné vize. Tak tomu říkám vyvrcholení, zakončení týdenní práce na sobě. Tma mi připomněla mou ženskou podstatu. Děkuju. Sprchuju se a po nějaké době usínám.

8. den - pátek TMA UMÍ ZÁZRAKY

Budím se brzy, abych si mohla umýt vlasy a převléct se. Píšu tahle slova a ještě mám čas si zacvičit. Prostě zase je vše, jak má být. Už jen čekám, až přijdou M+V a odvedou mě do světla. Přemýšlím o tom, jaké to tu bylo a co budu dělat dnes doma.

Když klepou na dveře, už jsem připravená odejít. Sice mi tu bylo dobře, bylo to hodně užitečné, měla jsem veškerý čas jen pro sebe, ale přece jen se už těším domů. Dveřmi proniká slabé světlo z chodby. Vycházím a musím se opřít o stěnu, točí se mi hlava. A to je tu vlastně přítmí. Po chvíli můžu zase jít. Jdeme do čajovny se zataženými žaluziemi. Povídáme si, popíjíme čaj a asi po půlhodině Vašek roztahuje žaluzie. Je trochu zataženo, ale oči si jen pomalu zvykají na tolik světla a mozek na záplavu podnětů zvnějšku. Pořád ještě mám závratě při rychlejším pohybu.

Povídáme si o tom, s čím budu odjíždět, a ptám se na jiné účastníky pobytu ve tmě. Dozvídám se, že jejich věk se pohyboval od 17 do 65 let. Lidé prý chodí do tmy z různých důvodů, srovnat se a nahlédnout do sebe, někteří chtějí astrálně cestovat, jiní jsou jenom zvědaví. Celý pobyt nedokončili dva lidé, kteří neuměli být jen sami se sebou, a dva kuřáci, které vyhnala jejich závislost na tabáku, bez kterého prostě nevydrželi a kouřit přestat nechtěli. Vyprávějí mi příběh paní, která se chtěla rozejít se svým partnerem a přišla si to do tmy v sobě uzavřít. Měsíc na to se stavili na návštěvu totálně zamilovaní a za další měsíc se vzali. Tma umí zázraky, pokud jí to prý člověk dovolí.

Vracím se do pokoje sbalit si věci a loučím se. Jsem opravdu vděčná za vše, co mi tma dala. Děkuji svým průvodcům, sedám do auta a pomaličku odjíždím. Cítím v sobě obrovský klid a zároveň úžas ze všech těch krás světa kolem mě.

(Tato reportáž vznikla v srpnu 2016. Jsou to tedy už téměř tři roky a stále vnímám svůj pobyt ve tmě jako jeden z přelomových okamžiků svého života.)