Osud na kolejích

Od malička jsem hrála závodně házenou a věnovala jí dost svého volného času. Není tedy divu, že i moje první opravdové lásky vzešly z tohoto prostředí.

Brankář Dukly Cheb, Zdeněk, voják, který pomáhal našemu dorosteneckému trenérovi, byl nádherný, přes dva metry vysoký blonďák s modrýma očima. Jiskřička mezi námi přeskočila při jedné cestě ze zápasu, když jsme si všichni i s trenéry ve vlakovém kupé krátili chvíli různými hrami a hrátkami. Zvědavé "náhodné" doteky a lehké políbení byly začátkem první opravdu velké lásky. Byla jsem zamilovaná a on mi ukázal vše, co k lásce patří. Pak ale beze slova rozloučení odešel do civilu a víc jsem o něm neslyšela.

Vzpamatovávala jsem se těžce z opuštění a zrady. O to víc jsem se vrhla do tréninku a patřila jsem v družstvu k nejlepším. Moje sebevědomí se zase vracelo. Jak čas běžel, začala jsem se zase koukat po klukách. Moc se mi líbil jeden z dorostenců, Karel. Výborný hráč, a jak jinak, zase vysoký, blonďatý, vždycky suverénní a společenský. Ale zatím jsem ho obdivovala jen zpovzdálí. Vždycky jsem měla slabost pro modrooké blonďáky, i můj výborný kamarád z gymplu, který se mnou laškoval, takový byl. Jednou jsme se zase s družstvem vraceli vlakem z turnaje v Plzni a na nástupišti na nás mávali z jednoho vagónu právě naši dorostenci, kteří taky odněkud jeli domů, abychom šli k nim. Usadili jsme se na svých rezervovaných místech a po chvilce se s kamarádkou, spoluhráčkou Janou, domluvily, že se za nimi půjdeme podívat. Můj cíl byl jasný. Zaujmout Karla, získat jeho pozornost.

Brzy jsme je našly. Vešly jsme do jejich kupé, Jana jako první a hned se hrnula vedle Karla. Usadila se u něj a já jen zůstala zkoprnělá stát. Obě jsme tam šly kvůli němu! Přešlapovala jsem zklamaná u dveří a nevěděla, co dělat. Mám se otočit a odejít? Zůstat a bojovat? Kluci vtipkovali, vyptávali se, jak jsme dopadly v zápase, a já pořád stála u dveří. "Nechceš si sednout ke mně?" uvolňoval mi místo hnědovlasý kluk u okna. "Sem se vejdeš," posunul se. Vlastně mi nic jiného nezbylo. Začali jsme si povídat. Měl hezký úsměv a milé hnědé oči. Karel se věnoval Janě, tak přece nebudu dolízat za někým, kdo o mě nejeví zájem. Ale bolelo to. "Jsi nějaká smutná, nebo ne?" staral se Jarda, když se mi představil. "Trochu, ale to nic, už je to pryč..." Bavili jsme se všichni dohromady, nakonec to bylo fajn, byla s ním i legrace. Když jsme vjeli do jednoho z několika tunelů na trase, dovolil si vzít mě za ruku a hladit ji. Neucukla jsem. "Už dlouho se mi líbíš," šeptal mi. V dalším tunelu už mě zlehka políbil do vlasů a pak i na ústa. Bral to tedy pěkně zhurta! Ale líbilo se mi to. Když jsme se blížili k Chebu, musely jsme se s Janou vrátit do našeho kupé pro své věci, ale už jsem měla jasno. Chci ho poznat blíž.

Z nádraží nás odcházela celá parta, kluci a my dvě s Janou. Jarda se na mě pořád usmíval a já neměla chuť se s ním hned rozloučit. Přestože jsem bydlela na opačném konci města, šla jsem ještě hodný kus cesty s nimi, než jsem se odpojila. "Uvidíme se na tréninku, jo?" slíbil a já byla blažená. Tak začala naše láska, která vydržela až na vysokou školu a vyústila v manželství. Zase ke mně přijela na kolejích. Vydrželi jsme spolu čtyřicet let, ale pak se rozvedli. I to je život. Jsem už šest let sama. Možná je čas si zase někam vyjet vlakem a rozhlížet se po blonďácích...