Nesprávný důvod k manželství

15.01.2020

Můj milovaný,

vím, že ti dlužím ještě tenhle dopis. Přijmi ho, prosím, jako moji omluvu a zároveň poděkování.

Na jednom semináři jsme dostali za úkol při pracovní meditaci (terapii) dělat přidělenou práci jako náš otec. Tak jak by ji dělal on. Měla jsem spolu s dalšími dvěma lidmi uklízet záchody a sprchy. Vyfasovali jsme k tomu potřebné věci a začali. A já si najednou uvědomila, že si představuju, jak bys to dělal ty. Se vší pečlivostí a důkladností. Ty, a ne můj táta! První nebo druhý...

Uvědomila jsem si, že jsem v tobě vlastně podvědomě hledala a chtěla mít svého tátu. Hledala jsem tátu, kterého jsem neměla. Zodpovědného, pracovitého, spolehlivého, který by mě měl rád a postaral se o mě. A tys takový vždycky byl. I když možná nevědomě jsi tu roli prostě přijal. Měl jsi mě rád, ale taky jsi mě vychovával a trestal, když jsem udělala něco, co se nemá. Chtěla jsem po tobě, abys byl můj manžel, milenec a táta v jedné osobě. Ale to prostě nešlo dohromady, to nemohlo fungovat. Snažil ses být dobrým milencem a manželem, ale já tě nevědomky tlačila hlavně do té role otce. Jenže se jí zároveň bránila a vzpouzela, protože jsi přece měl být především můj milující partner. Toužila jsem po rovnocenném, láskyplném vztahu, ale zároveň chtěla, abys mi vynahradil tátu, kterého jsem neměla. Ty víš, že první odešel, když jsem byla malá, a druhý pro mě v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala, skutečným tátou nebyl, i když jsem si to moc přála. A tak jsem si našla tebe. Byl jsi pro mě všechno, co oni nebyli.

Bohužel špatný důvod pro manželství. I kdyby ses rozkrájel, nemohl jsi to všechno zvládnout. Zažili jsme spolu tolik krásného; milování, při kterém se mi chtělo umřít, protože jsem si říkala, že nic krásnějšího už nemůžu prožít; narození našich dcer; cesty do světa... Ale bohužel i situace, při kterých jsi mě trestal a vychovával a které jsem vnímala jako ponižování a ubližování, vždyť jsem měla být milovaná a rovnocenná partnerka a ne zlobivé a nedokonalé dítě.

Dneska už vím, že ses prostě ke mně jinak chovat nemohl,  vlastně jsem si to, i když podvědomě, nevědomě, přála. A tys to plnil. A moc ti za to děkuju. Nebylo to pro tebe určitě taky příjemné a muselo být i pro tebe těžké v tom být. Promiň mi to. Když jsem si uvědomila, co se to vlastně v našem vztahu děje a chtěla to změnit, už to nešlo. Rozhodl ses z toho radši odejít.

Zasloužíš si lásku opravdové ženy, skutečné partnerky. Chtěla jsem takovou být, ale nešlo to, tehdy jsem to neuměla. Děkuji ti za všechny ty roky, kdy ses upřímně snažil být mi tím, co jsem chtěla. Ale tátou a zároveň milujícím manželem - to prostě nešlo. Nejsi můj táta a nemůžeš jím být. Vím to. A už tedy nemusíš. Ostatně, já nakonec toho svého opravdového tátu našla...

S láskou a vděčností tvoje Stanka

I. L. Y.