Řád osvobozuje

Odmalička mi říkali, jaká mám být, jak se mám chovat, co se může a co nesmí říkat a dělat. A já poslouchala, aby mě měli rádi. Dokonce jsem chtěla být klukem, kterého si táta místo mě tak přál. Totéž jsem dělala v manželství, podřídila jsem svou vůli, svá přání manželovi, jen abychom byli šťastná rodina. Popřela jsem sama sebe, zapomněla na to, kdo vlastně jsem a po čem toužím já, moje duše.

Uvěřila jsem, že lásku si člověk musí zasloužit tím, že bude dělat to, co po něm druzí chtějí. A tak jsem poslušně v určený čas uklízela. Všechny věci musely být na svých místech, ve skříních oblečení srovnané do komínků, nikde ani prášek ani smítko. Byt býval až sterilně čistý, uspořádaný, voňavý. Vše se muselo dělat v pevně stanoveném pořadí a způsobem, který byl jediný správný a efektivní. Nákupy se dělaly pravidelně ve stejný den, vařila se stejná jídla. Dodržoval se pravidelný denní rozvrh činností. Jak jsem to nenáviděla! Ale z lásky (nebo ze strachu z odmítnutí?) jsem se podřídila.

A pak, po čtyřiceti letech takového vztahu jsem najednou začala žít sama. Po počáteční nejistotě a strachu, jestli to zvládnu, jsem si definitivně uvědomila, že jsem konečně svobodná. Že můžu být sama sebou. Ihned jsem zavrhla to, co jsem tolik odmítala. Uklízela jsem, jen když se mi chtělo a co se mi zrovna zdálo nutné. Nakupovala podle potřeby a vařila si rozmanité a zdravé dobroty, experimentovala jsem. Jedla jsem, když jsem měla hlad nebo chuť. Doma jsem prostě odložila věci, kam se mi zachtělo, a pak je hledala. Chodila jsem spát podle toho, v kolik jsem musela vstávat. Absolutně jsem odmítla pevně stanovený řád a užívala si, že nic, co nechci, nemusím. Nikdo mě neomezoval, nikdo mi nic nevyčítal. Ale přesto jako by mi něco chybělo.

Uvědomila jsem si, jak je důležitý určitý a jasně daný systém v uspořádání a ukládání věcí. Když člověk neví, kde co má, je ztracený. Vše musí být v rovnováze, v harmonii. I příroda funguje podle stále stejných principů a zákonů. Proč se tedy tomu mám bránit já?

Pravidelný řád dává člověku jistotu. Nemusí se stále znovu rozhodovat, co kdy se musí udělat. Věci není třeba hledat, jsou tam, kde mají být. Vše je jednodušší, přehlednější, zabírá míň času i úsilí. A to člověka uvolňuje, dává mu větší prostor na tvořivost. Jenže na to všechno jsem si musela přijít sama, přijmout to z vlastního pochopení a vlastního rozhodnutí. A taky už vím, že lásku si nemusím zasluhovat, že ji prostě stále mám.

A závěr? Řád nejsou mříže vězení, řád dává člověku svobodu.