Báseň z putování - o vděčnosti
Už pár let jsem ve společenství Kruhu přátel Bruno Gröninga. Všechno, co jsem se kdy na cestě k sobě dozvěděla a co jsem se naučila, se tady spojuje v jednoduchém učení a žití, jež nám předal tento německý duchovní učitel a léčitel. (Víc se o tom můžete dočíst v mém článku do Meduňky v sekci Publikováno.)
Každý rok pořádá Kruh přátel putovní týden, v posledních letech na Šumavě. Zúčastní se ho vždycky přátelé z celé republiky, ale i ze zahraničí, letos tam s námi byli Slováci, Němci, Švýcaři, Poláci, Holanďané i přátelé z Izraele. Celkem nás bylo asi 280. Každý den se putuje přírodou, rozděleni do menších skupin se chodí v zástupu po jednom za sebou a v tichu, tak aby měl člověk prostor vnímat naplno přírodu, ale i sám sebe. A na jedné z tras začaly vznikat verše, obrazy, které jsem pak přetvořila v báseň.
Příroda je Bůh
Jako barevné korálky na šňůrce boží lásky
putujeme s přáteli krajinou.
Pevnost kamene na cestě vystřídá měkké zhoupnutí na mechu.
S přibývajícími kroky ubývá myšlenek v mé hlavě
a ticho a klid ve mně zesiluje vjemy přírody.
Slyším zurčení dravého potůčku,
bzukot hmyzu, šumění větříku v korunách.
Pohled těší nejrůznější odstíny zelené,
ve kterých občas probleskne žluť drobných kvítků.
Cítím vůni hub a spadaného listí.
"Jen důvěřuj a věř, jsou to slova pravdivá,
že boží síla léčí a též pomáhá," zpívám si v duchu
a náhle se mi oči zalijí slzami
uvědoměním pravdivosti těch slov
tolikrát už jen tak opakovaných.
Zničehonic se nebe zatahuje černými mraky
a prudký příval chladivého letního deště,
té životodárné vody,
přetrhne šňůrku korálků putujících
a zažene nás do úkrytu vzrostlých stromů.
Splýváme s nimi, přitisknuti k mohutným kmenům
a chráněni hustými větvemi.
Najednou jsme jedno, my lidé i les kolem nás.
Kapky deště se mísí s mými slzami vděčnosti
a já vnímám intenzivně boží přítomnost.
Po chvilce, jako když utne, je po dešti.
Trousíme se zpátky,
znovu navazujeme barevnou šňůrku korálků
propojených vědomím jednoty
a v tichu pokračujeme v cestě.
Příroda je Bůh


